Jak jsme jeli na Jukolu

Stejně jako loni jsem se v polovině června vydal se svým švédským klubem Snättringe SK na největší štafetový závod světa, legendární finskou Jukolu. Letos jsem ovšem nejel sám, připojil se ke mně totiž Dan.

Do Stockholmu jsme letěli již ve středu, abychom před pátečním odjezdem do Finska ještě trochu potrénovali v severských terénech. Bydleli jsme u rodičů mého dobrého kamaráda Simona Hectora, budoucí hvězdy švédského a světového orienťáku.

Hned ve středu nás čekal první trénink, klubové mistrovství v lesním sprintu „Spettaloppet“. Tento nevelký, avšak technicky velmi náročný terén nás dokonale uvítal a otestoval, zda jsme nezapomněli, jak se na Severu běhá. Z naší dvojice jsem byl tentokrát ten úspěšnější já, jelikož Dan strávil 15 minut hledáním uzlovky – když na ní šel podruhé. Výsledky

Čtvrteční dopoledne patřilo individuálnímu tréninku v blízkosti „ubytování“. Já jsem si střihnul middlík z Thierryho dílny, který tu před půl rokem běžel (postupy jsou jeho, ne moje). Odpoledne (nebo spíš navečer) se jelo k malebné chatce u jezera jménem Charlottendal, kde probíhalo něco jako místní klubová buřtyjáda. Součástí byl i trénink v naprosto famózním okolním lese.

V pátek proběhl nákup zásob na cestu a večer jsme společně s našimi týmovými kolegy vyrazili na celodenní cestu nejdříve trajektem do Turku, a poté autobusem do městečka Eno na druhé straně Finska. Přijeli jsme akorát na poslední úsek Venly (závodu žen). Následoval odpočinek před závodem. Ve 23:00 bylo odstartováno, Dan si šel lehnout a já se připravoval na svůj 2. úsek za Snättringe SK 2.

Byl jsem tázán, jak jsem během 110 minut předběhl 188 závodníků. No, ono to šlo docela samo. Když do lesa vybíháte na cca 550. místě, rozhodně s vámi neběží ti nejlepší. Fůru lidí jsem předbíhal na úvodním dlouhém úseku, tam tomu pomáhala široká pevná cesta. Co se vběhlo do lesa, bylo to trochu těžší. Všichni běží v dlouhém hadu po vyšlapané pěšince od předchozích závodníků. Chvilku se za někým vezeš, pak předběhneš pár lidí a zase se zařadíš do hada. Pak tam bylo taky pár fyzicky dobrých borců, za kterými se to dalo chvíli docela valit. Lidi se taky docela dali setřást na farstách, když nepozorovaně orazíte tu svou a ostatní tam kolem stále pobíhají. V závěrečné části trati (po druhé občerstvovačce) už had prořídl a běžců jsem potkával stále méně a měně. Po doběhu do cíle jsem pak nemyslel na nic jiného než na sprchu a spacák.

Zatímco jsem spal, na poslední úsek za Snättringe SK 1 vybíhal Dan. Běžel dobře a finišoval na 133. místě. Dopoledne jsme se pak ještě na vyhlášení pozdravili s Vojtou Sýkorou, Danem Vandasem a Otou Hiršem (ze závěrečné přípravy na JWOC si odskočili na Jukolu) a o půl dvanácté jsme zase odjížděli autobusem směr Turku, odkud jsme pokračovali trajektem zpět do Švédska.

Ve Stockholmu jsme měli den volno, jelikož jsme odlétali až následujícího rána. Prošli jsme tedy historické centrum, jezdili přívozy, vyšplhali na místní městskou sjezdovku, navštívili Muzeum vojenství (bylo to gratis) a vlakem dojeli do nedalekého Södertalje. Potom nás už čekala jen noc na Arlandě a zpáteční let do Prahy.